Když nejste schopní přistěhovalce integrovat, nepřijímejte je

Útoky v Paříži ve mně vyvolaly zamyšlení nad mnoha věcmi. Evropské vlády přiměje každý teroristický útok k pokusu zlepšit bezpečnostní opatření, aby se zabránilo dalším útokům. Už nyní se můžeme dočíst o tom, jak ministři vnitra evropské osmadvacítky hledají vhodný způsob, jak zlepšit bezpečnost. Řeší se problémy, resp. jejich důsledky. Přijde mi ale, že se málo pozornosti věnuje příčinám problémů, resp. řešení situace přistěhovalců, která je především zodpovědností jednotlivých členských státu.  

Zodpovědnost z pohledu státu znamená, že stát, pokud přijme imigranty, měl by být schopný zajistit také jejich integraci. Mělo by zde platit pravidlo, že buď se přistěhovalci začlení do společnosti, anebo odejdou. Jiná možnost neexistuje, má-li společnost bez problémů fungovat. Pokud není daná země schopná přistěhovalce integrovat, neměla by je ani přijímat. Bohužel je nutné si přiznat, že státy na západ od nás v oblasti začleňování imigrantů bohužel selhaly.  

V USA už po desetiletí platí pro imigraci jednoduché pravidlo postavené na principu lásky: If you don´t love us, leave us. (pokud nás nemáš rád, opusť nás). Lidé, kteří opravdu nechtějí žít ve svobodné a demokratické společnosti, kterou jim nabízíme, by nás měli opustit. A není v tom nic xenofobního nebo nesnášenlivého. Každý má právo se svobodně rozhodnout, kde a jak chce žít.

Imigrační politika nezamýšlených důsledků

Země na západ od nás přijímala od 60. let minulého lidi často mimoevropského původu, což by samo o sobě nemuselo vůbec vadit. Tehdy byli vnímáni jako zdroj levné pracovní síly do odvětví, potýkajících se s nedostatkem lidí. Navíc lidem z mimoevropských států se mělo přistěhovalcům dostat příležitosti žít lepší život než ve svých domovských zemích.

Přístup se tedy zpočátku zdál jako oboustranně výhodný. Vždyť na něm měly vydělat obě strany, tj. jak přistěhovalci, tak státy samotné. Bohužel se ale nedomýšlely důsledky. Ve své době se příliš nepřipouštělo, že soužití s lidmi z odlišného kulturního prostředí nemusí být kvůli odlišným zvyklostem vždy úplně bezproblémové.

Zkušenost s teroristickými útoky je zároveň příležitostí

Problém je, že situace je s každou generací paradoxně horší. První generace přistěhovalců pohlížela na země, které je přijaly, spíše s vděčností. Bohužel u dalších generací už nic takového neplatí. Lidé z přistěhovaleckého prostředí se neintegrují, jak se původně očekávalo a namísto toho se naopak čím dál více vzdalují většinové společnosti. Jinými slovy, problémem je pocit odcizení. Lidé z přistěhovaleckého prostředí se necítí být ve společnosti doma. 

Lidé v mladším věku hledají svoji vlastní identitu, což je může vést k tomu, že naplnění hledají právě v radikálně islamistických organizacích.  Pak se nemůžeme divit, že jsme svědky teroristických útoků a nejméně tři tisíce lidí, kteří poznali život ve svobodné společnosti, nyní bojuje v řadách ISIS pod praporem islámského fundamentalismu.

Nedávné útoky dávají státům, kterých se to týká, vhodný podnět pro zamyšlení a diskusi o tom, jaké chyby se v minulosti udělaly a jak je napravit. Poučením jsou i pro Česko i další nové země EU ve střední a východní Evropě, aby se vyvarovaly chyb, které udělaly země na západ od nás před námi. Je třeba o problémech diskutovat otevřeně. V opačném případě budeme svědky vzestupu dalšího radikalismu jak v řadách islamistů na straně jedné a populistů okamurovského ražení na straně druhé.

Přeji hezký den a veselou mysl!