Uf, jak začít? Článek má totiž meziřádky. Je bohatý na myšlenkové pochody. Co mě ale "přidusilo" je tvrzení: že výživné by děti nemělo zároveň příliš rozmazlovat. Přemýšlím, co k tomu napsat, neb to je taková békovina! Přemýšlím, co tím chtěl autor vlastně říct. Že jako utneme dětem tipec a šup sem pro ně jen existenční minimum - když to nafouknu, aby nebylo dítě rozmazlené? Díky bohu, že takovou békovinu soud nezohledňuje, nýbrž naopak: že dítě má nárok na stejný životní standard jako jeho rodiče. Určování výživného, či snižování nebo pak zvyšování, není jednoznačná a jednoduchá záležitost. Tak jak nesouhlasím s ženami, které se snaží tatínky oškubat, stejně tak i opačně, přesto říkám, že i kdyby bylo výživné určeno na 50 tisíc měsíčně a rodič, který tuto částku pobírá a rozumně nad ní uvažuje, tak není 50 tis. PRO DÍTĚ ani moc ani málo. Protože podle mě to nejsou peníze jen ve smyslu výživného, ale celkově pro život toho dítěte! Na jeho budoucnost ve VŠECH SMĚRECH. A to má mít jako nějakou hranici??? Máme snad dítěti zajišťovat život a budoucnost jen do výše alimentů? A když si ještě rýpnu - jen do takové výše, aby ho to náhodou nerozmazlilo? Já se tady fakt směji nad mentální jednoduchostí tohoto výroku.  Možná by bylo zajímavé vědět, zda autor článku má děti a jaký k nim má vztah jako otec - zda by pro ně udělal první poslední i nad rámec výživného, nebo se držel hranice a víc nedá ani za zlaté nic. Zajímavá pro odpověď by mohla být i celková otázka: zda takto "ohraničeně" uvažují jen otcové rozvedení a platiči výživného, nebo i otcové ve funkční rodině - myslím takto omezeně, ve smyslu hranice, ne omezenosti - abychom si rozuměli. Je samozřejmé, že "finančně" uvažuje každý, ale myslím si, že opravdu jinak uvažuje rodič, který platí výživné a jinak ten z úplné rodiny, kde jsou peníze na jedné hromádce od dvou lidí a rozvedený rodič má jen jednu hromádku a na všechno. Ale přesto - rozmazlenost dítěte???