Jedná se o vážný problém a nemusí jít zdaleka jen o zprávy šířené na internetu. Dopustit se toho může i člověk, který má ve škole na starosti výchovu mladé generace a šíří nepravdivé informace přímo mezi žáky či studenty během výuky.
Nikoho nepřekvapí, že právě případ učitelky Martiny Bednářové, která přímo během vyučovací hodiny na základní škole popírala válečné hrůzy na Ukrajině, už dokázal vstoupit do všeobecného povědomí a nakonec skončil u soudu.
Názor není zločinem
Popírání válečných zločinů Ruska a šíření jakýchkoli jiných nepravdivých informací do školních hodin nepatří. Podobně, jako by ve výuce nikoho rozumného nenapadlo popírat či zlehčovat např. holokaust, genocidu spáchanou Rudými Khmery nebo Stalinem vyvolaný hladomor, nemá ve výuce místo ani popírání válečných hrůz na Ukrajině.
Není pochyb o tom, že věci, které učitelka hlásala ve škole, jsou odporné a zavrženíhodné. Hlavní otázka ale zní, jaký postih je v takových případech adekvátní? Opravdu mají tyto věci řešit soudy?
Státní zástupce navrhoval v případě zmíněné učitelky osmiměsíční podmíněný trest a také pětiletý zákaz pedagogické, výchovné či jiné práce s dětmi. Soud ale paní Bednářovou zatím nepravomocně zprostil obžaloby a mám za to, že rozhodl naprosto správně. Proč? Za samotné projevení názoru by neměl být nikdo trestaný, což uznala i soudkyně z Obvodního soudu pro Prahu 6.
Trest v podobě odnětí svobody by byl v tomto případě kontraproduktivní. Udělal by z paní oběť a mučednici, což by jen nahrálo na smeč lidem jako Jindřich Rajchl nebo Tomio Okamura. Demokracie se dokáže bránit mnohem mírnějšími prostředky.
Ostuda našeho školství
Příznivci paní Bednářové nyní oslavují rozsudek jako její vítězství. Pokud to má o něčem svědčit, tak především o jejich naprosté pitomosti a zatemněnosti jejich myslí. Ne, osvobozující rozsudek opravdu neznamená, že by jednání učitelky bylo podle soudu bezproblémové. Verdikt nijak nepopírá, že se v jejím případě jednalo o závažné selhání, nebylo však třeba ho řešit trestněprávní cestou.
Máme zaručenou svobodu slova a projevu a také platí zásada ultima ratio, tedy princip, podle kterého je trestní právo využíváno jen v případech, kdy už není možné použít jiné právní prostředky, což bylo zohledněno i v samotném rozsudku.
Soudkyně připomněla, že ze strany učitelky došlo k selhání, ale byla už za něj postižena jinými prostředky než trestním právem, tedy výpovědí ze strany školy. Závěr je tedy jednoznačný: Paní učitelka se zachovala neprofesionálně a musí za to nést důsledky. Záležitost si v takových případech musí ale vyřešit samotná škola, což se také stalo.
Vítězství zdravého rozumu
Zatím nepravomocný verdikt Obvodního soudu pro Prahu 6 tedy musíme chápat především jako vítězství zdravého rozumu, nikoli (naštěstí už bývalé) učitelky Bednářové, která zjevně schopnost uvažování postrádá a tváří se, jako by ji soud dal za pravdu. Nedal.
Nad její reakcí a naprosto nulovou sebereflexí proto zůstává rozum stát. Tvrdí, že za svými výroky si i zpětně stojí a ještě řekla, že se vrátí jako ředitelka! Tohle je opravdu silná káva. Před žáky ZŠ zpochybňovala válečné zločiny na Ukrajině.
Své výroky navíc označila za historická fakta a prý chtěla, aby děti uměly kriticky myslet. To myslí vážně? Ne, to už by opravdu stačilo. Paní Bednářová, jste ostudou všech učitelů a lidé jako vy nemají na našich školách co pohledávat.
Přeji hezký den a veselou mysl!
Učitelka kvůli tvrzením, které popíraly válku na Ukrajině, skončila před soudem. Za svými výroky si nadále stojí. (Pixabay)
