Zdaleka nejštědřejší pomoci se země vzdorující ruské invazi dočkala od USA. Za třináct měsíců od začátku ruské invaze už Spojené státy dodaly či přislíbily pomoc v celkové hodnotě více než 32 miliard dolarů. Je to více, než poslala kterákoli jiná země na světě. Na další průběh války na Ukrajině tak bude mít zcela jistě velký vliv i vnitropolitické dění na druhé straně Atlantiku.
Znepokojivé výroky dvou favoritů
Podpora ze strany USA nicméně není zdaleka tak jistá, jak se může některým zdát. V poslední době se dočkaly velké pozornosti výroky dvou dosavadních favoritů na republikánskou nominaci, exprezidenta Donalda Trumpa a floridského guvernéra Rona DeSantise, který se rád stylizuje do role rozumnějšího a uhlazenějšího Donalda Trumpa, a podle dosavadních průzkumů je zatím druhým nejsilnějším z možných uchazečů.
Postoj samotného Trumpa je vzhledem k jeho dřívější prosazované politice „America First“ vcelku předvídatelný. Opakovaně se vyjadřoval kriticky k samotné pomoci Ukrajině a k tomu, že je válce věnovaná přílišná pozornost na úkor domácích záležitostí.
Starý známý Trump
Mezi Trumpovými vyjádřeními samozřejmě nechyběla taková, která můžeme jen těžko brát vážně. Třeba když tvrdil, že míru by dosáhl tím, že by zavřel Zelenského s Putinem spolu do jedné místnosti.
Před časem se také jinde nechal slyšet, že by byl v nejhorším případě ochotný dojednat mír i za cenu odevzdání části území Ukrajiny. Zároveň se chvástal, že pokud by byl u moci, Rusko by nikdy na Ukrajinu nezaútočilo. Nic, co by nás od něho mělo jakkoli překvapovat.
DeSantis navázal na Trumpa
Dlouho bylo naopak velkým otazníkem, jaký postoj zaujme k dění na Ukrajině jeho hlavní rival Ron DeSantis. Nyní už je mnohem jasněji a jeho postoj se zase tak neliší od toho Trumpova.
V rozhovoru pro televizi Fox News prohlásil, že „ačkoli USA mají mnoho životně důležitých národních zájmů – zabezpečení našich hranic, řešení krize připravenosti v rámci naší armády, dosažení energetické bezpečnosti a nezávislosti a kontrola ekonomické, kulturní a vojenské síly Komunistické strany Číny – další zaplétání se do územního sporu mezi Ukrajinou a Ruskem není jedním z nich.“
Jeho výroky můžeme považovat za překvapivé, protože to byl on sám, kdo před osmi lety podporoval ještě jako kongresman dodávky zbraní Ukrajině a kritizoval Baracka Obamu za to, že nemá dostatečně účinnou strategii, jak čelit ruské agresi ve východní Evropě.
Pád Ukrajiny by povzbudil Čínu
Zmíněná vyjádření obou republikánských favoritů vzbudily u mnohých lidí nejen v Americe oprávněné znepokojení. Nicméně, ať se nám to líbí, nebo ne, názory Donalda Trump a Rona DeSantise jsou v americké politické debatě legitimní. Mnoho lidí v USA přijímá s velikou nelibostí, když se věnuje příliš velká pozornost záležitostem někde „za louží.“
Obavy o další vývoj v případě, že bude válka pokračovat i po 20. lednu 2025 a jeden z nich bude skutečně zvolený, jsou naprosto na místě. Nemůže být pochyb o tom, že zastavení dodávek Ukrajině by bylo v případě pokračování války krajně nezodpovědné a krátkozraké.
Z úst DeSantise zazněl argument, že pozornost je třeba věnovat (pevninské) Číně, a snažil se naopak bagatelizovat důležitost Ukrajiny. Na první pohled by se mohlo zdát, že tato úvaha dává vcelku dobrý smysl. Trend je takový, že se celková pozornost obrací více k miliardové Číně, která je nyní hlavním soupeřem USA a která je také nebezpečnější než Rusko.
Pokud ale necháme Ukrajinu padnout, velmi pravděpodobně to pevninskou Čínu povzbudí k útoku na Taiwan. Důsledky, ať už ekonomické, politické či bezpečnostní, by byly nedozírné i pro samotné Spojené státy.
Politika je o komplexních znalostech. Říká se tomu vidět za roh. Bohužel zmínění dva uchazeči o prezidentskou nominaci ukázali, že toho nejsou schopní. Jak trefně poznamenala další uchazečka o prezidentskou nominaci Nikki Haleyová, pokud Rusko zvítězí na Ukrajině, Čína vyhraje také.
Ostudný „outsourcing“
Výroky kandidátů i některých dalších amerických politiků, třeba předsedy Sněmovny reprezentantů Kevina McCarthyho bychom měly zároveň vnímat i jako připomenutí toho, že svět se netočí jen kolem Evropy.
USA skutečně mají i jiné starosti, než je evropské dění, a zdaleka nejde jen o domácí problémy. Spojené státy v čím dál větší míře upínají svoji pozornost na opačný konec eurasijského kontinentu. Důvodem je právě dříve podceňovaná Čína.
Ne náhodou byl jedním z výrazných počinů americké zahraniční politiky už před více než 15 lety vznik iniciativy tzv. Čtyřstranného bezpečnostního dialogu s Austrálií, Indií a Japonskem, známého pod zkráceným názvem „Quad.“ Jednalo se o reakci na neustále rostoucí moc Říše středu.
Na několik let sice došlo k utlumení spolupráce kvůli snaze tehdejší australské vlády o lepší vztahy s ČLR. Od roku 2017 však byla spolupráce opět obnovená a rozvoj této iniciativy plně podporuje i administrativa současného amerického prezidenta Bidena. Větší americká pozornost směrem k Dálnému východu bude nutně na úkor Evropy a musíme s tím počítat.
Amerika pomohla Evropě mnohokrát
USA tahaly Evropu z problémů mnohokrát. Ať už to bylo během první či druhé světové války nebo následně v době studené války, kdy tehdejší demokratická část Evropy musela žít pod neustálou sovětskou hrozbou.
Vojenská přítomnost USA měla v Evropě bránit dalšímu pronikání sovětského vlivu. A nesmíme zapomenout na občanskou válku v bývalé Jugoslávii, záležitost týkající se výlučně jedné části Evropy. Ani zde si bohužel Evropa jako celek nebyla schopná poradit sama.
Tento neustálý „outsourcing zajištění bezpečnosti je pro Evropu coby jednu z nejvyspělejších částí světa naprosto ostudný. Během několika dekád si Evropa příliš zvykla na to, že pokud se ocitne v problémech, vyřeší to za ni Amerika, která jí vždy přispěchá na pomoc. Za svůj lehkovážný přístup a nedostatečné výdaje na obranu Evropa sklízela z druhé strany Atlantiku velmi ostrou a naprosto oprávněnou kritiku.
Mimochodem, potřebných 2 % HDP na obranu splňovaly dle odhadů z loňského roku z evropských zemí NATO jen Řecko, Polsko, Litva, Estonsko, Spojené království, Lotyšsko, Chorvatsko a velmi těsně také Slovensko.
Měli bychom si postupně začít zvykat na to, že při řešení problémů bychom měli projevit v Evropě iniciativu především my sami. V jistém ohledu může být ona znepokojivá izolacionistická rétorika některých amerických politiků velmi cennou lekcí, poslouží-li jako budíček a jasný vzkaz, že bez zajištěné vlastní dostatečné obrany se Evropa neobejde.
Přeji hezký den a veselou mysl!
