Evropská komise stále nechápe, proč jsou kvóty nefunkční a žaloba absurdní

Řešit migrační vlnu přes kvóty jsem vždy odmítal a vždy hlasoval proti. Dokázal jsem si totiž představit, jak to bude v praxi probíhat a proč tento projekt nemá šanci vyjít. Současnou žalobu Komise proto považuji za absurdní.

Evropská komise podala na ČR, Maďarsko a Polsko žalobu za to, že nesplnili svůj závazek přijmout z Itálie a Řecka běžence podle kvót. Za zmínku stojí, že tento závazek vůbec neodhlasoval Evropský parlament, kde se vždy kvóty navrhovaly jako rezoluce (= nepovinný a nevymahatelný poziční dokument), ale další vrcholný orgán EU – Rada Evropské unie. Proto bylo rozhodnutí závazné a jako europoslanci už jsme nemohli absolutně nic ovlivnit.

Tehdy v září 2015 hlasovalo PRO 23 zemí, proti byly jen čtyři země, konkrétně Česká republika, Maďarsko, Slovensko a Rumunsko. Polsko tenkrát hlasovalo také pro, ačkoliv se poději připojilo ke kritice. Toto hlasování v Radě pak žalobou k Evropskému soudnímu dvoru napadlo Slovensko a Maďarsko s tím, že hlasování mělo být jednomyslné a ne pouze přes kvalifikovanou většinu, což jim bohužel bylo zamítnuto.

Socialistý experiment s lidmi jsem kritizoval od počátku

Když v roce 2015 udeřila nejsilnější migrační vlna a hraniční země EU skutečně byly pod nečekaným a téměř nezvladatelným náporem tisíců běženců. Relativně jsem proto chápal, proč kolegové kvóty navrhli. Je to poměrně logické řešení, pokud by se jednalo o zboží. V obchodu totiž platí, že pokud mám přeplněný jeden sklad, prostě pošlu kamion do jiného skladu, kde přeci ještě místo mají. Jenže tady se nejedná o nějaké krabice s počítači, ale o lidi, kteří mají své přání, potřeby, přátele a je nutná i následná dlouhodobá péče.

Kolegové si to také očividně představovali tak, že jen rychle přijede náklaďák, zboží odveze a jednoduše uskladní jinde. Nedokázali se vžít ani do situace, co by se stalo, kdyby se nejednalo o počítače, ale třeba o zmražené rybí maso, které je velmi náročné na skladování, přepravu a je zde pak velký risk, že se to rozmražené zkazí, stane se infekčním a než se pracně podaří zlikvidovat, může mnoho lidí onemocnět. Každý obchodník si proto vždy vybere jen ty nejlepší kusy a nebude si nikdy kupovat už na první pohled nepoužitelné zboží, s nímž by měl jen starosti a další zbytečné výdaje.

A už vůbec jim nedošlo, že lidé jsou sami schopní se pohybovat, přesunovat, jako kdyby oni sami nikdy neodmítli nepovedené jídlo, nestěžovali si na neuklizený pokoj v hotelu, neposlali dál nevhodný dar či by šli pracovat do jakékoliv země v zahraničí, hlavně, že to není „doma“ – a klidně třeba Antarktidu!

Řešení přes kvóty je jednoduše takové šup na krávu, už je tele, kdy se jen rychle něco vymyslelo, odškrtlo se to a jdeme řešit „důležitější věci“, třeba #metoo!

Cesta do země zaslíbené

Lidé, kteří dojdou do Evropy, museli projít už několika bezpečnými zeměmi a platí, že i cest do Evropy je hodně, nemusí třeba jen do Itálie, což také nedělají a využívá se i Španělska, Malty atd. Jde žádat o azyl třeba z uprchlických táborů v Libanonu, Jordánsku či Iráku, jak ostatně v Česku víme třeba díky projektu křesťanských uprchlíků z Erbílu, kteří přijeli do ČR až v momentě, kdy jim byla schválena žádost o mezinárodní ochranu a přesídlení.

Pokud ti skutečně vzdělaní chtějí v Evropě práci, mohou si ji sami najít napřímo a není nutné využívat institutu azylu. Pracovní víza normálně existují a třeba v ČR legálně pracujících cca 500 000 cizinců je tomu důkazem, kdy bych třeba vyzdvihl americkou firmu ExxonMobil, která v Praze zaměstnává přes 1 200 lidí ze 70 různých národů včetně mnoha afrických zemí, jimž s přesídlením aktivně a na svou zodpovědnost pomáhá.

S touto znalostí problematiky jsem proto kvóty vždy odmítal jako nástroj, který k cestě motivuje ještě více ekonomických migrantů a problémy skutečných uprchlíků nejen příliš nevyřeší, ale ještě na to doplácejí, protože lidé pak nemají zájem pomáhat vůbec nikomu.

Proč nefungovaly první kvóty

V celé diskuzi o ne-funkčnosti kvót chybí podrobné argumenty. Kritikům stačí příklady z praxe podobné naší zkušenosti s už výše zmíněným projektem křesťanů z Erbílu, který skončil fiaskem, protože část z uprchlíků prostě odjela do Německa a část zpět do Iráku. To se dělo všude – ti lidé z jednotlivých zemí utíkali a je proto relevantní argument, že nemá smysl, aby azyl udělovala jiná země než ta, do níž migrant vstoupil jako první.

To ať to klidně dělá ta jedna, kde se lépe přizpůsobí všechny podmínky pro azylovou proceduru, snadněji se přidá (třeba propůjčí z jiných zemí) personál, s více zkušenostmi vše může jít rychleji a hlavně odpadnou bezpečnostní rizika spojená se všemi možnými přesuny ještě zcela neprověřených lidí. Pokud migrant azylovou procedurou neprojde, jako stále zadržovaného na jednom místě jej i mnohem snadněji deportujeme do vlasti.

Obhájci (hlavně Komise) však argumentují tím, že země neměly dostatečnou snahu ty kvóty naplnit. Nemyslím si to. Podle mě udělala většina z nich maximum. Jen nešli za hranici sebedestrukce.

Jak to bylo s běženci v Itálii a Řecku

Představme si situaci na místě, tedy přímo na hranicích a v azylových táborech - nejprve v případě, kdy vše funguje tak, jak má. Skupina cizinců se vydá do Evropy. Dojdou k hotspotu, kde jim přes databáze interpolu zkontrolují pravost dokladů (pokud nemají, ověření a registrace se dělá přes otisky prstů) a zeptají se na účel cesty.

Pokud odpoví: „Jsme uprchlíci a chceme získat azyl,“ tak je přemístí do center pro žadatele o azyl, kde jsou s nimi vedeny systematické rozhovory a provedeny další a důkladné bezpečnostní kontroly, zda třeba někde v životopise nemají lichý měsíc, kdy mohli absolvovat teroristický výcvik či se nepohybovali mezi známými radikály a jednoduše dál pokračuje proces k získání mezinárodní ochrany. A to i v případech, kdy je žadatel z nějaké bezpečné země a klasickým válečným uprchlíkem očividně není.

To se děje ze dvou důvodů. Za prvé i v jinak demokratických státech může nastat nějaký exces. Druhý důvod je, že pokud se opravdu neudělá poctivě celé řízení a žadatel není jednoznačně zamítnut ve všech bodech, často tito odmítnutí přes různé sluníčkové neziskovky podávají odvolání a prodlužují si tak neoprávněný pobyt v Evropě. Proces udělování mezinárodní ochrany tak trvá a nejde to příliš zrychlit, pokud někde nechceme udělat fatální chybu.

Co udělala Itálie a Řecko v roce 2015 bylo, že 160 000 běženců jen umístila do uprchlických táborů. U těchto lidí udělali registraci, kontrolu, zda u sebe nemají zbraně a zběžné ověření, že se jedná o Syřany a Iráčany, kteří jsou obecně pro azyl předschválení (ne každá země má tak přísně nastavené podmínky přijímání jako ČR a někde to stačí – vlastní dodatečné kontroly ale nezakázali). Čekali, že země najedou s autobusy, odvezou si svůj dle kvót přidělený počet a zajistí veškerý zbytek včetně integračního procesu.

Většina zemí včetně České republiky šla ale tou nejekonomičtější a nejbezpečnější cestou, kdy vlastně nechápu, jak někdo mohl byť jen očekávat něco jiného. Do italských a řeckých táborů poslala svoje pracovníky bezpečnostních složek a překladatele. Ti čeští na místě zjistili, že naše kritéria pro udělení azylu splňovalo pouze 12 lidí. Další tam nebyli, protože si je buď rozebraly země, které byly rychlejší nebo se vůbec nejednalo o uprchlíky. Těchto 12 se pak převezlo do ČR.

Podobně se zachovala většina zemí, protože je to finančně nejefektivnější a celkově nejpraktičtější. Vzít si třeba až deseti tisíce lidí s tím, že už dopředu vím, že jim jen budu tak půl roku hradit stravu, ubytování, musím je nechat projít všemi finančně nákladnými prověrkami a testy, abych je až pak mohl odmítnout, opravdu žádný dobrý hospodář neudělá - stejně jako by si obchodník nekoupil to rozmrzlé a zkažené rybí maso z úvodního příkladu. A žádný soudný člověk to po něm ani nemůže chtít. To není solidarita, to je opravdu jen výzva ke střelení se do vlastní nohy. 

Neudělá to ani žádný odpovědný člověk s i jen základními znalostmi z oblasti bezpečnosti, protože si uvědomí, jak problematické jsou návraty odmítnutých žadatelů do domovských zemí. To je ale na další samostatný článek. Proč mi to tolik nevadí u hraničních zemí, jsem vysvětloval už v části „proč nefungovaly první kvóty“.

Žaloba Komise a další diskuze o kvótách jsou pro mě zklamáním

Shrňme to. První jednorázové kvóty byly naplněny na pouhých 20 %. To v žádném případě není úspěch. Už se i zdálo, že jsme Komisi naše argumenty ohledně nesmyslnosti kvót vysvětlili, protože o nich Juncker přestal ve svých projevech mluvit a v návrhu revize Dublinského systému tam od Komise žádné další trvalé a povinné kvóty nebyly, ale bohužel se zase objevili lidé, kteří je vytáhli a ač jsem pro blokaci návrhu udělal maximum (viz článek Vzpoura europoslanců: v Bruselu bojují proti kvótám na uprchlíky s videem, jak mi teď kolegové nemohou přijít na jméno), nepodařilo se. Jen to posílilo hlasy některých členů Komise, aby se skutečně podala žaloba na neplnění povinnosti.

Ta žaloba je jednoduše absurdní nejen kvůli faktu, že kvóty splnila na 100 % jen jedna jediná země, a to Malta s nutností převzít 425 lidí, ale také proto, že je mířena také proti Maďarsku, které jako hraniční země udělilo azyl dvakrát většímu počtu lidí, než po něm kvóty požadovaly – jen to nebyli ti kontroverzní běženci z Itálie a Řecka, ale skuteční uprchlíci.

Postup Komise proto v žádném případě nijak nebudu obhajovat, jako to dělá většina mých českých kolegů. Je to pro mě jen obrovské zklamání a budu proto dál s maximálním nasazením bojovat, aby další kvóty nebyly a žaloba skončila nejvýše přátelským napomenutím. Této zkušenosti jen využiju pro další práci a snahu o reformu EU, protože není dále možné, aby politici rozhodovali jen od stolu v Bruselu a nedocházelo jim tak, že s lidmi se jako se zbožím zacházet nedá.

Hezký den a veselou mysl!