Mýty a nesmysly kolem diskuse o adopcích dětí homosexuály

20. 12. 2017 8:26:06
V souvislosti s obnovenou diskuzí o adopcích homosexuály se často dělá rovnítko mezi počty dětí v dětských domovech a povolení adopcí homosexuálů. Prý by se počet dětí v zařízeních snížil. Nesnížil. A hned vám řeknu proč.

Jistě, ne vždy to v biologické rodině klapne a máme proto děti v dětských domovech. Proč tedy raději nedat dítě dvěma tatínkům nebo maminkám, než jej „mučit“ v dětských centrech? A klesl by počet dětí v zařízeních po povolení adopcí homosexuály?

Tyto otázky považuji za argumentační faul hned z několika důvodů. Předně tato centra pravidelně navštěvuji a mnohokrát mi jejich ředitelé dokázali, že opravdu dělají první poslední, aby se děti dostaly do náhradních rodin. Jenže ochota lidí brát si děti klesá s tím, pokud má dítě nějaké zdravotní problémy nebo pokud dětí z jedné rodiny je 3 a více. A zde je naprosto jedno, zda je náhradní rodič heterosexuál nebo homosexuál. Také ochota některých biologických rodičů dávat "své" děti k adopci je minimální.

V dětských domovech už nyní totiž není výjimkou, že na vlastní riziko a zodpovědnost, dávají ředitelé děti do tzv. hostitelské péče, aby děti třeba mohly co nejdříve do budoucí rodiny a zbytečně nečekaly, než soudy rozhodnou, zda skutečně může dojít k adopci, předání do péče apod. Ale výsledky jsou často rozpačité.

Osobně jsem se navíc vždy setkal jen se situací, kdy se pracovníci domovů opravdu maximálně snažili děti rozvíjet, individuálně se jim věnovat a v mnoha směrech jim tak nabídli lepší možnosti rozvoje, než většina rodičů.

Dovolím si proto klidně říci, že dávno nejsou pravda stereotypy z dob pana doktora Matějíčka, kdy se „pobyt v ústavu“ rovnal vytvoření silně deprivovaného dítěte, ač vám samozřejmě různé pochybné "neziskové organizace" budou tvrdit opak a ještě nás samy udávat u Rady Evropy (není to instituce EU), asi aby získaly granty na „změny v norském stylu“.

Ano, žádná instituce nikdy nemůže nahradit stabilitu milující rodiny. Nemůže jej však zcela nahradit ani rodina „nebiologická“, ač je to lepší řešení, protože se to více blíží jinak přirozenému stavu. I v nevlastní rodině totiž některé přirozené instinkty prostě chybí a jak se velmi často zapomíná, ani nejupřímnější láska náhradních rodičů nemusí dětem stačit. Je to oboustranný vztah, nejde jen o vazbu rodiče k dítěti, ale i dítěte k rodičům.

Osobně znám několik skvělých pěstounů, kteří hned několika dětem dali skutečně první poslední, přesto jim ale třeba jedno z dětí v pubertě uteklo k biologickému rodiči s „ty nejsi má pravá matka“. Tento faktor se z diskuzí o adopcích homosexuály neuvěřitelně vytrácí.

V diskusí se vidí se jen „stejná práva pro všechny“ a od přírody daný fakt, že krev není voda se záměrně opomíjí a relativizuje pár patologickými případy biologických rodičů, jako by jinak vůbec neexistovali psychopati, násilníci a vrazi. Když na to člověk upozorní, diskuze se jen stočí k onomu demagogickému: „Jasně, tak tedy radši děti v ústavech!“, což ani nebylo původním tématem diskuze. Ale přeci ten, kdo problematiku skutečně zná ví, že i kdyby mohl adoptovat děti kdokoliv, část dětí nám v ústavech prostě zůstane.

Proč si více gayů nebere děti do pěstounské péče?

Nikdy jsem vlastně ten argument s tím, že musíme povolit adopce homosexuály, abychom neměli děti v ústavech, nepochopil. Právně volných dětí pro adopci je úplné minimum, kvůli čemuž i běžný manželský pár čeká na dítě až několik let. Kdyby homosexuál skutečně chtěl nějakému dítěti v ústavu pomoci, může se už od roku 2011 stát pěstounem. A někteří už to udělali. Ale je jich promile.

Důkazem tomu může být i případ Petra a Petra, o nichž nyní natočila dokument Česká televize. Jejich příběh vypadá nadějně a předně stabilně. Není to tak ale vždy. Jedna pražská sociální pracovnice mi třeba smutně vyprávěla o tom, jak pomohla získat malou holčičku duhovému páru z Karlína. Ti ji ale vrátili už po měsíci s odůvodněním: „Nepředstavovali jsme si to tak těžké...“ Podobně jako to udělaly i desítky párů heterosexuálních. Prostě mít zodpovědnost za dítě, jeho výchovu a vývoj není legrace.

Přesné statistiky na to, kolik homosexuálních párů žádá o pěstounství, neexistují. Shoda panuje na „případy byly zaznamenány“. Asi nejznámější český homosexuální pěstoun, nevidomý Vladimír Patera, který byl i předsedou Asociace pěstounských rodin, se ale sám vyjádřil PROTI osvojení: „Pro to zatím nejsem. V dětských domovech je dost dětí, které si mohou tyto páry vzít do pěstounské péče a neudělaly to.“ A nyní se ptejme proč? Není prostě celá diskuse o osvojení dětí homosexuálními páry nesmyslná?

Dítě je dar, nikoliv majetek

Když to celé shrnu, objektivně se tedy vedou sáhodlouhé diskuze o zcela marginální záležitosti, kdy i homosexuální pěstoun přiznal, že s duhovými adopcemi nesouhlasí. Nemohu se tak zbavit dojmu, že cílem prosazení tohoto zákona je spíše touha rozbít tradiční rodinu, než pomoc ohroženým dětem.

Přijde mi to celé jako diskuze o tom, abychom umožnili jezdit na červenou jen kvůli tomu, že to občas pár lidí dělá nebo kvůli nějaké krizi potřebuje. Klidně budu diskutovat o individuálních případech, ale nechci generalizaci a univerzální povolení pro všechny, protože na příkladu států, kde zákon prošel, ani nevidíme nějaké výrazné úbytky dětí v ústavech, jen se otevírá další Pandořina skříňka v podobě placeného náhradního mateřství, kdy se dar dítěte degraduje na úroveň „právo vlastnit dům a auto“. A to jednoduše nechci.

Diskuse o adopcích dětí homosexuály by tak měla být především věcná, slušná a oboustranně vedená bez emocí. Možná na konci dojdeme k poznání, že je to celé jen nafouknutá bublina, která při konfrontaci s čísly a realitou mnohdy jednoduše splaskne. Nebo také ne.

Přeji hezký den a veselou mysl!

Autor: Tomáš Zdechovský | středa 20.12.2017 8:26 | karma článku: 40.16 | přečteno: 4179x

Další články blogera

Tomáš Zdechovský

Belgická proměna ministranta v islamistu a bojovníka ISIS

Přestože se Islámský stát zdá být téměř poražený, rozhodně to neznamená, že jeho ideologie nemůže nadále představovat hrozbu. A co je horší, hrozba se nemusí týkat jen zemí někde daleko od nás, nýbrž přímo západní Evropy...

16.11.2018 v 9:17 | Karma článku: 31.36 | Přečteno: 1094 | Diskuse

Tomáš Zdechovský

Řada Němců legionáře považovala za zrádce

Dnes jsou legionáři zbožšťováni a mluví se o nich jako o hrdinech. Nicméně se často zapomíná na fakt, že to byli právě příslušníci zahraničních legií, kteří se museli ve dvacátých letech často vyrovnat s napadáním a opovržením.

12.11.2018 v 17:36 | Karma článku: 27.17 | Přečteno: 1044 | Diskuse

Tomáš Zdechovský

Globální pakty o migraci jsou tak (ne)povinné až budou povinné

Migrace je základní lidské právo a nemáme proto rozlišovat mezi uprchlíky a ekonomickými migranty, kteří jen chtějí za lepším – to jsou dvě základní teze Globálních paktů OSN k migraci, které už odmítla podepsat řada zemí.

5.11.2018 v 10:23 | Karma článku: 41.19 | Přečteno: 2365 | Diskuse

Tomáš Zdechovský

Politická korektnost. Jak z dobré myšlenky udělat hon na čarodějnice

Fenomén politické korektnosti můžeme ve větší míře pozorovat zhruba od 90. let minulého století ve Spojených státech. Na začátku stála bezesporu ušlechtilá snaha odčinit křivdy z minulosti a neurazit nikoho z řad menšin, žen,...

26.10.2018 v 17:11 | Karma článku: 37.05 | Přečteno: 1488 | Diskuse

Další články z rubriky Politická aréna - pro politiky

Jindřich Hradecký

Nebýt dotace na Čapí hnízdo, mohli jsme mít v každém okresním městě lavičku Václava Havla

Na úvod předesílám, že jako zastánce svobodného trhu bez dotací nejsem sympatizantem Andreje Babiše. Vadí mi na něm celá řada věcí. Od populistických vlaků zdarma, až po systematickou likvidaci živnostníků.

19.11.2018 v 23:47 | Karma článku: 45.28 | Přečteno: 6817 | Diskuse

Luboš Zálom

Svátek promarněných příležitostí a špatného svědomí

Nenašel jsem žádný důvod zúčastnit se některé z akcí k výročí Sametové revoluce. Spíše než oslavu boje za svobodu a demokracii nyní v tomto výročí spatřuji svátek promarněných šancí a špatného svědomí. O svobodu zde vlastně nejde.

19.11.2018 v 13:05 | Karma článku: 28.76 | Přečteno: 735 | Diskuse

Tomáš Hodek

Kdo volá, že je ohrožená demokracie, uhýbá od skutečného problému.

Pokud známe své vlastní hodnoty, máme v sobě jasné světlo, které nám osvětluje cestu v dešti lží a polopravd. Zároveň nás účinně chrání před strachem z okolního světa, neboť jeho podobu si určujeme my sami.

19.11.2018 v 9:51 | Karma článku: 14.21 | Přečteno: 459 | Diskuse

Pavel Opl

Zneuctili státní svátek a odkaz 17. listopadu 1939

Miloši odstup, nebo zemři. Táhni z Hradu. A mnoho dalších transparentů. A do toho exministr kultury mluví na Národní třídě o pravdě a lásce. Tak si někteří představují boj za svobodu a demokracii ...

17.11.2018 v 20:09 | Karma článku: 48.92 | Přečteno: 18771 | Diskuse

David Rath

Zase 17. listopad

Byl jsem 17. listopadu 1989 na Albertově a pak až do pendrekového konce na Národní třídě. V následujícím období pak každý den na Václaváku a nakonec na Letné.

17.11.2018 v 18:59 | Karma článku: 20.49 | Přečteno: 948 | Diskuse
Počet článků 427 Celková karma 37.99 Průměrná čtenost 3914

Tomáš Zdechovský (1979) - optimista i snílek, kterému nikdy nebylo lhostejno dění kolem sebe. Rád mění vize v realitu a realitu ve vizi. Miluje filmy Forrest Gump, Up in the air, Vrtěti psem a Thank you for smoking, Iluzionista, skupiny The Cranberries, Kryštof, Jelen a U2 a lidi, kteří umí říci své názory. Nezná slova: "To nejde" a "to se nikdy nenaučím".

Od roku 2014 poslanec Evropského parlamentu za KDU-ČSL (EPP), vice-koordinator Evropske lidove strany ve Výboru pro rozpočtovou kontrolu, člen výboru pro Občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci a Rozpočtovém výboru. 

Najdete na iDNES.cz