Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vše, co jste chtěli vědět o Barnevernetu a báli jste se zeptat

22. 11. 2017 11:06:34
Děti státu, zhruba hodinový dokument ČT o norském Barnevernetu režírovaný Ivanou Pauerovou-Miloševičovou, dává veřejnosti odpověď prakticky na vše, co jste potřebovali vědět o Barnevernetu a báli jste se zeptat.

Paní režisérka na diváka nijak netlačí, snaží se udržet si odstup a upozorňuje i na srovnatelná selhání ze strany české sociálky, zejména přílišné užívání ústavní péče.

Nikoho ale nenechává pochybách, že s norským systémem je nepochybně něco v nepořádku a bylo by opravdu chybou tyto problémy přehlížet. Přes veškerou děsivost mnohých případů odebrání se snaží umožnit české veřejnosti pochopit i ten norský přístup. Cesta k neštěstí bývá totiž často dlážděna dobrými úmysly a v Dětech státu je velmi dobře ukázáno, že zmíněné tvrzení platí na 100 % i o norské sociálce. V celém filmu se potvrzuje prakticky vše, na co upozorňuji už tři roky.

Propastný rozdíl mezi Norskem a Českem

Kdykoli je řeč o Barnevernetu, není od věci si nejprve uvést pár důležitých čísel, která jsou zmíněna i v samotném filmu. Asi každého budou nejvíce zajímat počty odebrání. V Norsku je podle zdrojů v dokumentu ročně zaznamenáno 3 000 případů odebrání. Pro srovnání, v dvakrát větším Česku je to jen o něco málo více. Celkově Barnevernet dostává až 70 000 hlášení ročně a 80 % z nich se vyšetřuje. 53 000 dětí má nějakou formu asistence – třeba „víkendového pěstouna, který s dětmi štípe dříví“, pokud Barnevernet u dětí samoživitelek zjistí, že dítěti chybí mužský vzor, jak řekla v následném rozhovoru Margareta Hruza, spoluautorka dokumentu, která přibližuje norský pohled.

Opravdu propastně rozdílné jsou ale především hlavní důvody odebrání dětí v obou zemích. Zatímco v Česku má být nejčastějším důvodem k odebrání dětí špatná sociální situace rodin, v Norsku bývá jako nejčastější důvod uváděný nedostatek rodičovských schopností. A tady začíná celý problém, protože jde o neurčité označení, pod které lze schovat v podstatě cokoliv, i třeba špatně připravované snídaně.

Příliš mnoho dobra pro dítě?

Už jsem mnohokrát zmiňoval, že potíž spočívá především v neomezené moci Barnevernetu. Prakticky nikdo nad ním nemá účinnou kontrolu. Své o tom ví rodina ženy jménem Charlotta, které byly odebrány děti na základě hlášení její nevlastní matky, že dětem není poskytována dostatečná péče. Děti byly Charlottě vráceny po 17 měsících. Během celého řízení ale matka opět otěhotněla a dítě, které v té době porodila, jí bylo odebráno 14 hodin po porodu! Nevrátili ho s tím, že se údajně po půl roce pobytu u pěstounů, na ně příliš navázalo. Rodina už o dcerku pět let bojuje. Chtěli by ji aspoň moci vídat častěji, než pár hodin 4x ročně.

Partner Charlotty, který byl ve filmu zpovídaný také, vidí problém v tom, že Barnevernet zachází příliš daleko, když bere děti, protože může a ne proto, že je to třeba. Zkrátka, „kde lze moc zneužít, tam bude zneužita,“ jak trefně vystihla zmiňovaná spolutvůrkyně dokumentu Margareta Hruza. Nelíbíte se jim, tak vám dítě prostě seberou a důvod si vždy najdou. Barnevernet si vše dokáže vysvětlit po svém. Když měla rodina v domě pečlivě uklizeno, jako se to obvykle dělá před každou návštěvou, mělo to podle zprávy Barnevernetu vypadat tak, jako by v jejich domě děti ani nežily.

Slova Lottina partnera nevědomky potvrzuje i pracovnice jedné z mnoha oslovených kanceláří Barnevernetu, která dovolila natáčení. Paní sama připustila, že se někde ve snaze zajistit co nejlepší vývoj dítěte zašlo moc daleko. Podle slov režisérky Pauerové-Miloševičové v rozhovoru pro Aktuálně.cz se Barnevernet už nezabývá skutečně problémovými případy, ale začal zkoumat i to, kdo je dost dobrý rodič.

Každý, kdo chce vědět něco více o filosofii, na níž je založená péče o děti v Norsku, by měl znát knihu Sveket, jejíž název lze přeložit do češtiny jako „zrada.“ Jedná se o bibli Barnevernetu a jak napovídá i název knihy, zrazené dítě má být podle autorky knihy, norské psycholožky Kari Killénové, důvod, proč svět nyní vypadá tak, jak vypadá. Hlavní priorita je tedy následující. Stát má chránit dítě před násilím od rodičů a pěstounů. Ochrana dětí před jakýmikoliv negativními podněty má absolutní prioritu. Dítě nesmí být vystavené jakémukoli stresu či podnětům, které by jej mohly deprimovat. Ukazovat před dětmi smutek je nepřípustné.

Stát dělá vše proto, aby děti byly vychovávány co nejlépe. Dokonce pro rodiče pořádá kurzy pro „parent management,“ které jsou zdarma. Dítě musí mít více uznání za to, co udělá (např. úklid nádobí), přestože by to mělo být považované za samozřejmost.

Ve filmu se také nepřímo upozorňuje na to, že výchova dětí byla v tomto pojetí fakticky redukována na technickou záležitost a citové pouto biologického rodiče s dítětem zde nehraje prakticky žádnou roli. Pokud je dítě odebráno a na delší dobu svěřeno do péče jinému člověku, je uplatňovaná zásada, že musí být ponecháno mimo původní domov kvůli nově vytvořenému poutu.

Stát jako kamarád, nebo tyranie většiny?

Z celého filmu je dobře vidět, jak velký problém byl najít lidi ochotné o Barnevernetu veřejně mluvit. Zvláště to platilo o těch, kteří byli ochotní mluvit o Barnevernetu kriticky. Jak se už na začátku vyjádřila Margareta Hruza, za veřejnou kritiku norské sociálky může hrozit i ztráta zaměstnání.

Pravdou také je, že být v „péči“ Barnevernetu znamená společenské stigma a lidé proto odmítají mluvit na toto téma. Ostatní lidé si myslí, že se muselo opravdu něco stát, když přišli. Proč? Nedokážou si připustit, že by se mohla stát chyba. Ani norský přítel Margarety nebyl ochotný o tomto tématu mluvit, protože sám nebyl ochotný připustit kritiku norského systému.

Nikoho, kdo celou situaci sleduje dlouhodobě, nemůže překvapit, že příliš velkou ochotu mluvit neprojevoval ani Barnevernet. Neochota mluvit a strkat hlavu do písku je dlouhodobý problém. Neochotu vysvětlovala už zmiňovaná pracovnice Barnevernetu i tím, že se o této instituci píše v českých médiích špatně.

Pro norskou společnost je typický bližší vztah a často až nekritická důvěra ke státu. Stát je považovaný za „kamaráda,“ který chce pro lidi jen to nejlepší. Totéž platí o dodržování společenských konvencí, které sice nejsou psané, ale každý ví, že se mají dodržovat. Nedodržování, byť nepsaných pravidel, může u druhých vzbudit podezření a daná osoba se může octnout třeba i v hledáčku Barnevernetu, případně čelit jiným nepříjemnostem.

Připomnělo mi to dnes už téměř 200 let stará slova francouzského politického myslitele Alexise de Tocquevilla, který ve svém slavném díle Demokracie v Americe varoval před tyranií většiny projevujícího se právě tak, jak bylo popsáno výše. Společnost je sešněrována řadou různých pravidel a nikdo nesmí příliš vybočovat. A pokud se tak stane, musí dotyčný čelit ostrakizaci ze strany zbytku společnosti.

Norsko, země strachu

A totéž platí o dnešním Norsku. Každý rodič se musí neustále hlídat. Tlak na dodržování pravidel je obrovský. Sofie, malá dcera Margarety Hruza, vyprávěla už na začátku dokumentu o tom, že by na své narozeniny ráda pozvala své kamarády či spíše kamarádky, ale nemůže. Důvod? Ostatní děti by byly smutné z toho, že nebyly pozvány také. Museli by pozvat minimálně úplně celou třídu.

O tom, že tlak společnosti je v Norsku skutečný a zvláště pro cizince může být i velmi nepříjemný, výmluvně svědčí i příběh publicisty Andreje Ruščáka. V Norsku žil několik let, ale nedávno se nakonec rozhodl vrátit zpět do Česka. Necítil se v Norsku dobře právě kvůli zmíněné všudypřítomné kontrole ze strany společnosti.

Např. kontrola dětí u zdravotní sestry mu připomínala výslech a celkový společenský tlak na konformitu a vynucování neformálních pravidel byl pro něj i jeho rodinu těžko snesitelný. Barnevernet byl pro něho pomyslnou poslední kapkou a své stěhování zpět do Česka popsal Ruščák jako „statement,“ formu vyjádření nesouhlasu s tím, co se v Norsku děje.

Dokument Děti státu je velmi silnou výpovědí o tom, že v Norsku je skutečně něco špatně a řeči o nespravedlivém odebírání dětí nejsou jen nějaké vymyšlené fámy. Ptám se, kolik takových filmů musí být natočeno, aby všichni nekritičtí zastánci Barnevernetu konečně pochopili, že je opravdu něco v nepořádku, přestali situaci zlehčovat a ještě v Norsku hledali inspiraci a vzor pro změny v české opatrovnické oblasti?

Přeji hezký den a rozum do hrsti!

Autor: Tomáš Zdechovský | středa 22.11.2017 11:06 | karma článku: 36.25 | přečteno: 1698x


Další články blogera

Tomáš Zdechovský

Politický islám a šaría se už prosazují i v Evropě

Na začátek si schválně tipněte: Kde nyní hodlá kandidovat strana, která otevřeně říká, že chce v zemi, kde působí, vytvořit islámský stát či přesněji islamistickou demokracii a zavést islámské právo šaría?

21.5.2018 v 8:29 | Karma článku: 43.55 | Přečteno: 6368 | Diskuse

Tomáš Zdechovský

Proč chce naše vláda bojovat proti násilí objevujícím se v muslimských zemích?

Úřad vlády potvrdil 100% právní nadbytečnost Istanbulské úmluvy, přesto se ji rozhodl Andrej Babiš ratifikovat. Proč ratifikovat smlouvu obsahující násilí na ženách objevující se v muslimských zemích, je mi záhadou...

16.5.2018 v 7:00 | Karma článku: 40.58 | Přečteno: 4684 | Diskuse

Tomáš Zdechovský

Falešná korektnost problémy Švédska s migranty nevyřeší

Přečetl jsem si v sobotní MF DNES komentář spisovatelky Kateřiny Janouchové Švédské školy v potížích a mohu s ní souhlasit. Před tristním stavem, ve kterém se tento skandinávský stát nachází, jsem varoval už v roce 2014...

2.5.2018 v 8:11 | Karma článku: 41.08 | Přečteno: 2920 | Diskuse

Tomáš Zdechovský

Istanbulská úmluva je zbytečný nesmysl propagující gender ideologii!

Přijde Vám narození dalšího britského prince jako dobrá zpráva? Mně také, ale v rámci genderově korektního jazyka o dítěti prosím mluvte jen ve středním rodě, jediněplnou genderovou neutralizací totižomezíme násilí na ženách...

27.4.2018 v 12:01 | Karma článku: 43.26 | Přečteno: 5549 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

M. K. Pijáček

Nejsem Husa na provázku, pane Kalousku

Stejně jako jsem nebyl Charlie Hebdo. Tak jako tenkrát nešlo o svobodu slova, tak ani dnes nejde o svobodu umění. Jenže to Vy nejste s to pochopit, pane Kalousku.

27.5.2018 v 22:20 | Karma článku: 27.60 | Přečteno: 556 | Diskuse

Jaroslav Bulava

Cyp jak lampa.

Je jedno takové slovo. Slovo, které vzniklo na Karvinsku a Ostravsku. Slovo, které pro nás "tustela" obsáhne polovinu Slovníku spisovného jazyka českého. Slovo, kterým se dá vyjádřit cokoli, kdykoli a v jakýchkoli souvislostech.

27.5.2018 v 21:32 | Karma článku: 15.72 | Přečteno: 252 | Diskuse

Richard Siemko

Sněmovna politicky rozhodne, kde je pravda

Nejdříve se dozvídáme, že polovina voličů je mdlého rozumu, jindy že nemůžeme v referendu rozhodovat o vystoupení z EU, a jako vrchol všech podobných nesmyslů, že jen ti zvolení budou rozhodovat o pravdě.

27.5.2018 v 19:42 | Karma článku: 27.85 | Přečteno: 508 | Diskuse

Robert Troška

Jak dorovnat chybějící finance obcí a veřejných rozpočtů? Dalšími RADARY a zvýšením pokut.

Automobilismus je u dnešních „pokrokově“ smýšlejících zastupitelů měst a obcí v nemilosti. Řidiči jsou v poslední době zvláště ve větších městech štvanou zvěří, kterou je nutné pokutami a radary omezovat a škrtit.

27.5.2018 v 18:15 | Karma článku: 23.31 | Přečteno: 347 | Diskuse

Marcel Burkert

Proti antisemitizmu v Koráne a kolaborantom islamu vznikli vo Francúzsku 2 manifesty

Francúzske noviny „Le Parisien-Aujourd’hui en France Dimanche" uverejnili minulý mesiac otvorený list - Manifest proti novému antisemitizmu (Manifeste «contre le nouvel antisémitisme»),

27.5.2018 v 17:36 | Karma článku: 14.72 | Přečteno: 203 | Diskuse
Počet článků 395 Celková karma 39.14 Průměrná čtenost 3753

Tomáš Zdechovský (1979) - optimista i snílek, kterému nikdy nebylo lhostejno dění kolem sebe. Rád mění vize v realitu a realitu ve vizi. Miluje filmy Forrest Gump, Up in the air, Vrtěti psem a Thank you for smoking, Iluzionista, skupiny The Cranberries, Kryštof, Jelen a U2 a lidi, kteří umí říci své názory. Nezná slova: "To nejde" a "to se nikdy nenaučím".

Od roku 2014 poslanec Evropského parlamentu za KDU-ČSL (EPP), vice-koordinator Evropske lidove strany ve Výboru pro rozpočtovou kontrolu, člen výboru pro Občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci a Rozpočtovém výboru. 





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.