Společnosti zejména v západní Evropě prošly jednak důsledkem imigrace z mimoevropských, zvláště z muslimských zemí, ale také kvůli sekularizaci „původního“ obyvatelstva velmi výraznou proměnou.
Evropské státy ležící na západ od nás se s těmito dvěma trendy vyrovnávají už řadu let, o čemž svědčí i několik let starý případ severoanglického města Clitheroe, kde se tamní bývalý metodistický kostel změnil v mešitu.
O velmi vypjatém boji o budovu bývalého kostela mezi zastánci a odpůrci mešity, jsme se mohli dočíst už před deseti lety. Není divu, že pro Česko velmi kuriózní kauza tehdy neunikla ani pozornosti našich médií. Uplynutím několika let událost v tomto malém anglickém městě neztratila na aktuálnosti. Naopak zůstává jedním z mnoha příkladů dvou trendů, které jsem zmínil na začátku, a které se nyní projevují s ještě mnohem větší intenzitou než v roce 2007.
Bitva o kostel v Clitheroe
Celá kauza v Clitheroe měla následující průběh. Tamní 300 členná muslimská komunita hledala tehdy už více než 30 let místo pro vlastní svatostánek. Po neúspěšné snaze získat pozemek pro stavbu mešity proto projevila zájem o budovu bývalého metodistického kostela. O celý objekt se strhla tvrdá bitva, která skončila těsným výsledkem hlasování v místním zastupitelstvu.
V této souvislosti je třeba dodat, že metodistický kostel tehdy už dlouho nesloužil svému účelu, protože zdejší kongregace se už zhruba před více než půl stoletím rozpadla. Opuštěný kostel s názvem "Hora Sion" se v 60. letech minulého století změnil v továrnu, kde se vyráběly šátky, exportované potom na Blízký východ.
V boji o získání budovy kostela s cílem přeměnit ho na mešitu sehrál klíčovou roli 31letý syn pákistánských imigrantů Širaz Aršad. Zdejší lidé byli hrdí na to, že představují jakousi poslední baštu vůči šířícímu se islámu v jiných anglických městech s muslimskou populací. V místním tisku se navíc objevovaly varovné články s odstrašujícími příklady nedalekých anglických průmyslových center Blackurn a Preston, kde už muslimské menšiny dosáhly svého. K nedůvěře vůči záměrům islámské komunity přispíval také strach místních obyvatel kvůli četným zprávám o infiltraci mešit radikálními a teroristickými skupinami.
Odpůrci mešity ale nepočítali s vytrvalostí zmíněného Aršada, který pracoval jako projektový manažer v britských aeroliniích. Jeho otec sem přišel pracovat do cementáren a zemřel v roce 2000. A právě po něm „zdědil“ syn dlouholetou snahu o zřízení mešity pro místní muslimskou komunitu.
Aršad se dříve neúspěšně pokoušel koupit pro mešitu pozemek. Jenomže místní zastupitelstvo to neustále odmítalo s tím, že by do jejich městečka přišlo ještě víc muslimů. Syn pákistánských přistěhovalců ale nakonec zvítězil. Pomohlo mu neustálé přesvědčování ostatních, že je umírněným muslimem, který může pozitivně ovlivňovat dění ve svém okolí.
Snažil se především o spolupráci mezi jinými náboženskými komunitami a vytvořil např. mezináboženskou skautskou skupinu „Beaver Scouts“ (bobří skauti) slavící různé náboženské svátky, včetně židovského či taoistického nového roku. Založil také Medina Educational Center, mezináboženskou skupinu pro dospělé a přesvědčil i městskou radu, aby vedla její klíčový výbor. V neposlední řadě zorganizoval i sérii přednášek o globálním konfliktu, která přilákala významné akademiky.
Rozhodující večer, 21. prosince 2006, proběhlo hlasování zastupitelů. Prostory úřadu naplnilo 150 lidí a policie byla v pohotovosti. Rozhodnuto bylo sedmi hlasy ku pěti ve prospěch muslimské komunity. Za zmínku také stojí, že Aršadovu žádost podpořil dokonce i metodista Geofrey Jackson, který předsedá sociálně orientované organizaci Trinity Partnership.
Co můžeme čekat, když jsou kostely prázdné?
Jak už jsem zmiňoval, události z Clitherhoe představují jen pomyslnou špičku ledovce a jsou jedním z mnoha příkladů, kdy původně křesťanský svatostánek přestal sloužit původnímu účelu či jej dokonce začali využívat muslimové. Můžeme tento trend považovat za překvapivý? Já myslím, že rozhodně ne.
Do kostela chodí ve Velké Británii podle údajů Faith Survey zhruba 5 % lidí. Je to o mnoho méně, než předchozích desetiletích. Nejsou sice přesné údaje o počtu muslimů přítomných každý pátek v mešitě, je ale zřejmé, že příslušníci ostatních náboženství (včetně muslimů) jsou v Británii ve víře podstatně zapálenější a aktivnější než křesťané. Přestože muslimů jsou v celé britské populaci tři miliony, což je zhruba jen něco málo více než 5 % z celé populace, při zachování stávajícího trendu je pravděpodobné, ba téměř jisté, že páteční účast v mešitách jednou převýší účast na bohoslužbách všech britských křesťanských denominací.
V roce 1961 bylo na území Anglie a Walesu sedm mešit. Nárůst v následujících dekádách byl opravdu ohromující. Na přelomu tisíciletí (v roce 2001) jich už bylo 614. A podle dva roky starých údajů se celkový počet mešit odhaduje na 1750. I se započtením Skotska a Severního Irska by se číslo příliš nelišilo, protože v obou historických zemích Spojeného království je počet muslimů ve srovnání s Anglií zanedbatelný.
A podobně impozantní byl zcela pochopitelně i nárůst počtu muslimů, protože bez toho by k nárůstu počtu mešit nemohlo nikdy dojít. V roce 1961 bylo v Británii 50 tisíc muslimů, o padesát let později 1,6 milionů a nyní jsou jich více než tři miliony. V Česku zapomněli zastánci „czexitu“ a odpůrci imigrace vzít v úvahu, že Velká Británie, kterou tolik obdivují za brexit a která má svou vlastní migrační politiku, je více mešit a muslimů, než by si u nás mnozí dokázali představit.
S trochou nadsázky proto můžeme tvrdit, že stejnou rychlostí, jakou se v Británii i většině Evropy vyprazdňují kostely, roste počet mešit. Nemůžeme se pak divit tomu, že nejen ve Velké Británii, ale i jinde v Evropě můžeme narážet na podobné případy jako v Clitheroe.
Když budou prázdné kostely, může se klidně stát, že z nich budou mešity. Ne ani tak proto, že by si to vynutili sami muslimové svým společenským vlivem či politickým nátlakem, ale prostě proto, že pro bývalé kostely nebude jiné a lepší využití.
Přeji hezký den a veselou mysl!
