V některých zemích jsou zavedeny tělesné tresty pro zločince. Ty musejí nahradit chyby ve výchově v raném věku. Přitom by nemuselo vždy jít o tělesný trest pro děti. Máme přeci skvělé psychology a ti by logické a psychicky namířené tresty dokázali popsat. A podle nich v praxi postupovat. Např. nejvíc zabere zákaz činnosti v zálibách dětí - používání přístrojů (TV atp.), jízdního kola. Prostě koníčky a zábavy. Nic jim neuteče, v tomto směru se vše dá dohnat...

Sice pozdě,ale nedá mit so nepřidat. Pane Zdechovský, děkuji za velice rozumný a pravdivý článek. K diskutujícím se nemá cenu vyjadřovat, kdo nechce nevidí, neslyší

a hlavně nemyslí. Dřív to bylo jednoduché. Na gymnáziu jsme prováděli široké spektrum lumpáren. Náš třídní,přezdívka pardál,nás vždy odměnil řádnou domluvou na obě tváře. On to řešil na místě, my věděli za co a bylo vyřízeno. Žádné třídní důtky, žádné poznámky. On,jasná autorita, my autoritu uznávající. Milovali jsme ho a jako penzistu ho společně dlouhé roky navštěvovali. Nakonec i on se nám přiznal, že nás miloval jako vlastní a těšil se na kreativitu naší další lumpárny.

Myslíme si,že jsme něco mimořádného,ale i my patříme do "zvířecího světa". Je poučné sledovat výchovu zvířecích mláďat. Staré přísloví:" Chytrému napověz, hloupého kopni".

Opravdu si "korektní" vychovatelé myslí, že jim děti naslouchají a budou rozumnější?

Rozmazlujeme,dáváme děti na podest dokonalosti, kupujeme dřív než dítě vůbec vysloví přání, opičí tzv. láskou a penězi nahrazujeme skutečnou rodičovskou lásku,

nechceme,aby se podíleli na nějaké naší práci. Proč? Vychováváme generaci,které půjde jen po peníze a vůbec ne o vlastní úsilí si něco zasloužit. Generaci, které padne tzv. na"hubu" při prvním životním problému protože do té doby jí rodiče a okolí vše zametli z cesty.

,

Sice pozdě,ale nedá mi to se nepřidat.

Jestli ono by podobné rodiny nepotřebovaly profackovat více než ty děti.

On takový Don Santa Bono Alvarez Kofola má více viny když vysvětlí dětem že gádžovské hodnoty a vše bílé je okrádá o zaslouženou pomoc a pozornost.

Všechno se mění. Rodina a autorita sice nejsou sprostá slova, ale na druhou stranu rodina už prakticky neexistuje, protože do rodiny zasahuje tolik státních organizací jako nikdy, to rodinu rozbije spolehlivě. Nehledě na to, že autoritu pár fackami nezískáte. Pár facek a strach dětí jsou k ničemu, lepší je děti vychovat bez facek a beze strachu, na druhou stranu se náš "svět" změnil i v tom, že se dojímá více nad zvířaty než nad lidmi. Doba "zvířátková" je chybný koncept, celý národ se tu dojímá nad jedním mrtvým plameňákem. Nepopírám, že "dětičky" neměly žádné zábrany, ale jeden mrtvý plameňák zase není tragédie antických rozměrů.

Pár facek by někdy udělalo divy

Autoritu rodiče a učitele nesmí nahrazovat policista

Děti NUTNĚ potřebují hranice a pravidla.

Souzním s vámi, pane autore, absolutně !!!

Doufám, že budete velmi podporovat, aby skončily snahy o kriminalizaci všech fyzických trestů, jak je nám to neustále předkládáno k sympatiím. Byly, jsou a vždycky budou situace, kdy má záhlavec či plácnutí po zadku rozumnější účinek, než hodinové "promlouvání do duše, domlouvání, přesvědčování"

Právě proto, že jsem byla stvořením, na které domlouvání nemělo nikdy žádný účinek, zatím co na sestru stačil přísný pohled. Celou dobu domlouvání jsem akorát přemýšlela, jak se domlouvači pomstím..

A to zabití plameňáka... to je pro mě naprostý šok. Ublížit zvířátku, to bylo pro nás naprosto nepředstavitelné. Nerozumím tomu, nebo možná cosi málo podezírám - děti dnes téměř nepřicházejí se zvířaty do kontaktu. Činžáky, paneláky, to už není prostředí, jaké v dětech mohou budit nějaké vztahové emoce. Pamatuji, jak kdysi moje malinká dcera začala se zářícíma očkama šlapat po mravencích hemžících se na jednom místě chodníku, vylézali ze škvíry mezi dlaždicemi. Ta její zářící očka, nadšení, to mě naprosto šokovalo, klidně přiznám, že jsem ji seřvala a dostala pár na zadek.

My ještě vyrůstali v době, kdy i v městě bylo dost zvířat - koně, drůbež, psi, kočky. My s nimi vyrůstali v nejbližším kontaktu, automaticky to v nás budilo citový vztah. Navíc jsme mnozí jezdili na prázdniny k příbuzným na vesnici, kde bylo těch zvířátek a vztahů ještě mnohem víc. Většina dnešních dětí toto nezažívá, nezná.

A pokud v nich nikdo nebudí spoluodpovědnost za vše živé, tak...

Mockrát děkuji za to, že jste se tu zastavila. I já s tím, co jste napsala, souzním

Já myslím, že jsme na tom ještě dobře. Až bude situace, která panuje ve většině západních zemí, že rodič se pomalu bojí něco říci vlastnímu dítěti aby ho dítě neudalo na sociálku, tak to teprve bude zlý. Jinak učitele chápu, vzhledem jaké mají zkušenosti s rodiči rozmazlených dětí. Na druhou stranu bití je k ničemu, to je jen projev frustrace.

Ano, i my jsme nebyli biti každý den. Ale pamatuji si například, jak jsme se jednou při nějaké rvačce poprali do krve. A doma nikdo neřešil, že mě teče krev, ale to, že mám roztrhané oblečení. A těch pár facek určitě jako za projev frustrace mých rodičů rozhodně nepovažuji.

No, já mám zkušenost opačnou. Ačkoliv jsme byli já i pár mých kamarádů řezáni doslova jako žito, tak to na naše chování pozitivní vliv rozhodně nemělo. Snad jsme se jen snažili naše lumpárny lépe utajit.

Ještě mimochodem, o tom plameňákovi se píše i tady: http://adammikulasek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=592451

Pár facek v pravý čas opravdu pročistí vzduch i mysl. Znám z vlastní zkušenosti. Pomohlo mi to v mládí.

Škoda, že se nepokusili nakopnout orlosupa nebo pštrosa. Medvědi už také několika blbům vysvětlili, že je to špatný nápad.

Zkušenosti jsou to nepřenositelné

Deti do zologicke zahrady tak jako do muzei by meli mit pristup jen v doprovodu dospelych. Predstavte si, ze tyto deti by byly vpusteny bez dohledu do obrazarny.

Nekde bylo psano, ze tam vnikly po zaviracce nekudy zadem.....