Dominance biologických mužů i v ženských sportech aneb definitivní vítězství patriarchátu

Nedávné vítězství transženy Austin Killipsové v ženské části cyklistických závodů Northampton International Cyclocross znovu otevírá otázku - je fér, aby lidé, kteří podstoupí změnu pohlaví, soupeřili v pro ně "nové" kategorii?

Dnešní doba nabízí skutečně neomezené možnosti, o kterých se mnoha lidem ještě před pár lety ani nesnilo. Platí to i o oblasti sportu, kde biologičtí muži už dokázali navzdory některým omezením opanovat i ženské kategorie. Svědčí o tom i nedávné vítězství transženy (tj. ženy původně narozené jako muž) jménem Austin Killipsová, která dokázala vyhrát ženskou část cyklistických závodů Northampton International Cyclocross.

Podobných úspěchů je více

Nejedná se zdaleka o jediný sportovní úspěch tohoto druhu: Pozoruhodnými výkony se může pochlubit třeba americká plavkyně Lia Catherine Thomasová, která byla dříve muž jménem Will. Ještě jako muž závodil tento člověk v roce 2019 v kategorii mužů. Už jako žena se proslavila hlavně jako reprezentantka pensylvánské univerzity.

Na listopadových závodech roku 2021 mezi její alma mater a univerzitou Princeton totiž dokázala překonat školní rekordy na 100 m, 200 m a 500 m volným způsobem. V celostátním srovnání by jí to dokonce stačilo na druhý, resp. třetí nejlepší čas v ženské kategorii!

V roce 2018 dokázala kanadská profesorka filozofie na College of Charleston a také cyklistka Rachel McKinnon (nyní Veronica Ivy) narozená jako muž, zvítězit v cyklistickém závodě na světovém šampionátu trekových kol kategorii 35 až 44 let v Los Angeles. O rok později vyhrála  také mistrovství světa v dráhové cyklistice.

Velký rozruch vyvolal i případ, kdy na mistrovství středních škol v americkém státě Connecticut v roce 2017 obsadily první dvě místa transgender sprinterky Terry Millerová a Andraya Yearwoodová a úspěšné byly i v dalších soutěžích.

A pak bych zde ještě zmínil případ, který vzbudil asi největší kontroverze ze všech. Fallon Foxová, která se věnuje smíšeným bojovým umění a narodila se jako muž, porazila 13. září 2014 v zápase trvajícím jen něco málo přes dvě minuty svoji soupeřku Tamiku Brentsovou. Poražená soupeřka v zápase utrpěla otřes mozku a zlomeninu očnice v lebce.

Konec ženského sportu?

Navzdory poslednímu zmíněnému případu by někteří mohli říct, že pro ženský sport jsou úspěchy transžen vlastně skvělou zprávou: Dávají naději, že ženské sporty budou mít šanci se výkonnostně alespoň přiblížit těm mužským. Jinými slovy, konečně se odbourá také nerovnost výsledků. Měli bychom být více progresivní a uznat, že připuštěním biologických mužů do všech ženských sportů se ženy konečně vyrovnají mužům …

Anebo také ne. Co ta „cisgenderová“ většina sportovkyň, které se jako ženy už narodily? Mužské úspěchy v ženských disciplínách můžeme vnímat i jako další vítězství patriarchátu, protože biologičtí muži tím dostali šanci ovládnout i ženský sport. Sportovní disciplíny byly rozdělené do různých kategorií (mj. podle biologického pohlaví) proto, aby zde měly šanci zvítězit např. ženy, které by jinak byly ve srovnání s muži silně znevýhodněné.

„Cis“ ženy tak mohou mít velký problém. Jak správně připomíná sportovní lékař Jiří Dostál, rozdíly mezi oběma pohlavími jsou patrné zejména v silových a rychlostních sportech. Konkrétně říká, že „síla u biologických mužů je vyšší o 30-40 %, rychlost o 10-15 % a síla úderu je vyšší dokonce o 160 %.“

Zjištění brazilského výzkumu

Výsledky jednoho brazilského výzkumu navíc naznačují, že rozdíly mohou zčásti přetrvávat i po přeoperování. Odborníci v brazilském Sao Paulu nedávno posuzovali dopad dlouhodobé estrogenové terapie a předchozí působení testosteronu v pubertě na fyzický výkon. Podle zjištění brazilských vědců kapacita srdce a plic a síla transgenderových žen převyšuje kapacitu a sílu jejich cisgenderových vrstevnic i po letech hormonální terapie.

Důležité je ale zároveň dodat, že byla nižší než u cisgenderových mužů. Ve výzkumu byla hodnocená kapacita srdce a plic a síla u 15 transgenderových žen, 13 cisgenderových mužů a 14 cisgenderových žen. Z výzkumu také vyplynulo, že celkový tělesný tuk byl u trans žen nižší a hmotnost kosterního svalstva naopak vyšší než u cis žen.

Všem dobrovolníkům účastnícím se výzkumu bylo kolem třiceti pěti let a měli podobnou úroveň fyzické aktivity. Transsexuální ženy užívaly hormonální terapii v průměru 14 let, kterou zahájily v průměru v 17 letech. Jednalo se sice o malý vzorek lidí, kteří navíc nebyli vrcholovými sportovci, ale výzkum může být užitečný v tom, že alespoň naznačuje celkovou tendenci, že transženy mají oproti těm „cis“ stále nezanedbatelnou výhodu.

Vyšší účast transžen (biologických mužů) může představovat začátek konce ženského sportu, kde „cisgenderové“ ženy mohou mít naopak výrazně sníženou šanci uspět ve své vlastní kategorii. Říkám si, zda právě teď třeba nenastala vhodná chvíle, aby všechny bojovnice (i bojovníci) za práva žen pozvedly svůj hlas a začaly se více ozývat.

Přeji hezký den a veselou mysl!