Americký slib o nerozšiřování NATO je jednou z mnoha lží Vladimira Putina

Do útoku na Ukrajinu dokázala ruská propaganda rozšířit mezi veřejnost naprosto lživé informace. Jednou z často opakovaných lží je ta, že Kreml dostal od americké strany slib, že se NATO nebude rozšiřovat dále na východ.

Putinovo Rusko už delší dobu využívá tento argument k tomu, aby se stylizovalo do role oběti. V roce 2007 jej zmínil Vladimir Putin ve svém projevu v Mnichově a dále pak např. ve svém projevu z 18. března 2014, kde ruský prezident zdůvodnil anexi Krymu ponížením, které mělo Rusko utrpět mimo jiné i kvůli údajnému nedodržení slibu Západu nerozšiřovat NATO dále na východ.

Hlavní příčina podle Kremlu?

Rozšíření NATO do postkomunistických zemí považuje Kreml za hlavní příčinu ukrajinské krize a obnoveného napětí mezi Ruskem a Západem. A totéž zopakoval v projevu proneseném minulý týden v pondělí dva dny před zahájením útoku na Ukrajinu. Ruský prezident opět zmínil, že Gorbačovovi byl v únoru roku 1990 údajně daný slib nerozšiřovat NATO dále směrem na východ.

Dostupné dokumenty ale ničemu takovému nenasvědčují. Tato zjevně nepravdivá informace má nejspíše původ v nesprávné a pokroucené interpretaci slov, která zazněla v 9. února 1990 na setkání amerického ministra zahraničí Jamese Bakera s tehdejším vůdcem Sovětského svazu Michailem Gorbačovem. Na tomto setkání se probírala otázka sjednocení Německa, která v té době získávala postupně na aktuálnosti. Pro celkové pochopení je na místě se na celý průběh jednání zaměřit podrobněji.

Rozšíření NATO bylo nemyslitelné

Jedním z bodů těchto jednání byla otázka zapojení sjednoceného Německa do vojenských aliancí. NATO a Varšavské smlouvy. Na tomto setkání v únoru 1990 padla podle záznamu SSSR tato věta z úst ministra zahraničí Jamese Bakera: "Chápeme, že nejen pro SSSR, ale i pro ostatní evropské země by bylo důležité mít záruku, že pokud USA zachovají svou vojenskou přítomnost v Německu v rámci NATO, nedojde k rozšíření jurisdikce nebo vojenské přítomnosti NATO ani o píď na východ.“

Celý problém tkví v nesprávné interpretaci této věty. Na první pohled znějí slova opravdu tak, že americký ministr zahraničí dal Sovětskému svazu záruku, že se NATO nebude rozšiřovat dále na východ Evropy. Nicméně větu musíme chápat v kontextu doby, kdy zazněla. V únoru 1990 stále nikdo nepochyboval o trvání Varšavské smlouvy a nikdo z významných aktérů si nedokázal představit, že by se NATO mohlo rozšířit dále na východ Evropy.

Sovětský vůdce si úplně neuvědomoval rozsah změn. Ještě na počátku roku 1990 nepochyboval, že Varšavská smlouva vydrží. Měl dokonce takovou představu, že SSSR může využít „přítomnosti svých vojsk v NDR“ ke zpomalení tempa změn v Německu a k zabránění narušení sovětských zájmů. Sovětský vůdce byl stále přesvědčený o tom, že SSSR bude i nadále ''spolupracovat se svými spojenci'' ve Varšavské smlouvě. V prvních týdnech roku 1990 ve východní Evropě stále převládalo přesvědčení, že Varšavská smlouva přežije, byť jen jako protiváha Německa.

Až koncem jara 1990 některý z představitelů postkomunistických zemí nadhodil otázku rozpuštění Varšavské smlouvy. Prvním z nich byl nově zvolený maďarský premiér Jozsef Antall. A teprve v druhé polovině roku 1990 se, byť jen velice nesměle, hovořilo o možnosti členství v NATO. Nicméně i v roce 1991, kdy se zájem postkomunistických zemí o členství v Alianci stal vážnějším, se vlády zemí NATO ze všech sil snažily představitele postkomunistických zemí odradit od toho, aby toto téma vůbec otevírali.

SSSR chtěl Německo mimo NATO

Když se dále jednalo o potenciálním vstupu sjednoceného Německa do NATO, jednou z hlavních otázek bylo i vyčlenění "speciálního vojenského statusu" pro NDR, na jejímž půdorysu by NATO nesmělo svou armádu na toto území přesunout.

Tato podmínka byla zmíněna právě na setkání mezi Bakerem a Gorbačovem 9. února 1990, kde se mluvilo o rozšíření vlivu NATO na východ, čímž bylo myšleno východní Německo. Nikde v záznamu ani jedné ze stran se slovo východ (east) nevztahovalo na východ Evropy či přesněji postkomunistické země.

Důkazem je také jednání mezi Gorbačovem a německým kancléřem Helmutem Kohlem, které se uskutečnilo 10. 2. 1990, den po setkání Bakera a Gorbačova. Na tomto setkání bylo téma znovu otevřené a je z něj patrné, že se jednalo pouze o východní Německo, ne o východ Evropy. Německý kancléř měl dle záznamu USA prohlásit: "NATO samozřejmě nesmí rozšířit svou sféru působnosti na území dnešní NDR."

Potvrzením toho, že se jednalo o území NDR, byla i následující Gorbačovova slova: "Bylo by hloupé, kdyby jedna část Německa vstoupila do NATO a druhá část do Varšavské smlouvy." Gorbačov dále pokračoval, že rozumí postoji Německa, které by nepřijalo roli neutrální země a dále, že je třeba nalézt přijatelnou variantu. Jeho navrhovaným řešením bylo, že by Německo bylo „nezúčastněné“, tj. nebylo by ani na straně NATO, ani na straně Varšavské smlouvy. Stále by ale bylo součástí Evropských společenství. I tento stav by však znamenal faktickou neutralitu.

Pokud by na základě těchto po sobě jdoucích setkání Michail Gorbačov nabyl dojmu, že se NATO zavázalo nerozšířit svůj vliv na východ Evropy, jistě by se tato podmínka objevila v dokumentu Smlouvy o konečném uspořádání ve vztahu k Německu, nebo by určitě zazněla v jakémkoliv dalším jednání. Tato otázka se však již neotevřela ani na jednání téhož měsíce ve formátu 2+4, tedy zástupců obou tehdejších německých států na jedné straně a vítězných mocností druhé světové války (USA, SSSR, Velké Británie a Francie) na straně druhé.

Ze záznamů jednání mezi Bakerem a Gorbačovem a následně mezi Kohlem a Gorbačovem z února 1990 jasně vyplývá, že se jednalo o území východního Německa, V žádném ze záznamů nebylo slovo "východ" užito v souvislosti s Evropou jako takovou, ba naopak vždy bylo spojené s východním Německem, a to několikrát a explicitně.

Status sjednoceného Německa

Výsledná smlouva byla nakonec podstatně odlišná od sovětského návrhu. Německý šéf diplomacie Hans-Dietrich Genscher už koncem ledna 1990 v Tutzingu pronesl projev, v němž prohlásil, že sjednocené Německo bude členem NATO, ale že jurisdikce NATO se nebude vztahovat na východní část. S touto linií nedlouho poté vyjádřil souhlas i americký ministr zahraničí Baker.

9. května 1990 Ke konci rozhovoru se Baker znovu zmínil o této otázce: Chci vám položit otázku, na kterou teď nemusíte odpovídat. Za předpokladu, že dojde ke sjednocení, zda byste dal přednost sjednocenému Německu mimo NATO a zcela nezávislému bez amerických vojsk (na svém území), nebo sjednocenému Německu které si zachová vazby na NATO, ale se zárukou, že se jurisdikce a síly NATO nerozšíří na východ za současnou linii?

Gorbačov se zdržel přímé odpovědi na Bakerovu otázku. Pouze řekl, že v Moskvě se bude o všech těchto záležitostech brzy "důkladně diskutovat". Poté dodal, že "je samozřejmě jasné, že rozšíření zóny NATO (na NDR) by bylo nežádoucí". Baker odpověděl: „S tím souhlasíme.“ Z celkového vyznění a kontextu jednání nemůže být pochyb o tom, že Baker a Gorbačov hovořili o rozšíření NATO do východního Německa a o ničem jiném.

O rozšiřování NATO o východoevropské země se nemluvilo

I zde se jednání samozřejmě týkala výhradně budoucnosti Německa, včetně jeho vztahu k NATO. Otázka týkající se NATO patřila mezi témata pozdějších kol rozhovorů, ale pouze v souvislosti s integrací Německa do Aliance. V žádném bodě diskuse nebyla nastolena otázka možného rozšíření Severoatlantické aliance o další země Varšavské smlouvy mimo NDR. Odtajněné záznamy z jednání, spolu s dalšími relevantními dokumenty, potvrzují, že Gorbačov ani žádný jiný sovětský představitel v žádném okamžiku jednání ve formátu 2+4 nenastolil otázku rozšíření NATO o východoevropské země.

Sovětský vůdce byl v této chvíli stále rozhodně proti začlenění sjednoceného Německa do NATO a stále prosazoval faktickou neutralitu SRN. Právě na to se soustředilo jeho úsilí. Ještě ani neuvažoval o možnosti, že by někdy v budoucnu mohlo o vstup do NATO usilovat několik dalších východoevropských zemí. Ve věci rozšíření NATO o další země nepožadoval žádné ujištění a rozhodně také žádné nedostal.

Důležité je zde také zmínit, že jednoznačné vítězství konzervativních stran ve volbách v NDR 18. března 1990 výrazně zvýšilo tempo sjednocování uvnitř Německa. Lidé na sovětském ministerstvu zahraničí a v ÚV KSSS nadále zaujímali rozhodný postoj proti sjednocení Německa a členství v NATO. Jeden z nejbližších Gorbačovových poradců Anatolij Čerňajev však počátkem května 1990 musel uznat, že ''je naprosto zřejmé, že Německo bude v NATO. Neexistuje prostě žádný reálný způsob, jak tomu zabránit. Je to nevyhnutelné.“

Zvláštní vojenský status východního Německa

Výsledky rozhovorů ve formátu 2+4 připravily půdu pro podpis Smlouvy o konečném uspořádání ve vztahu k Německu v září 1990. Článek 5 smlouvy definoval "zvláštní vojenský status" území východního Německa tím, že stanovil, že na území bývalé NDR nebudou až do stažení všech sovětských vojsk z Německa v roce 1994 rozmístěna žádná jiná zahraniční vojska než vojska Západní skupiny vojsk SSSR a žádní vojáci německých jednotek přidělených k NATO. Článek 5 rovněž stanovil, že po dokončení sovětského stahování budou ve východním Německu běžně povoleni pouze vojáci německých jednotek, včetně jednotek přidělených k NATO.

Záležitost tak byla vyřešená jednou provždy. Michail Gorbačov a jeho ministr zahraničí Eduard Ševardnadze se postarali o to, aby text smlouvy obsahoval konkrétní ustanovení naplňující to, co jim bylo v předchozích měsících slíbeno, totiž že po začlenění celého Německa do NATO bude území bývalé NDR přiznán "zvláštní vojenský status". Neuvažovali ani o tom, že by usilovali o ustanovení, které by bránilo dalším zemím Varšavské smlouvy, aby případně usilovaly o členství v NATO. Otázka rozšíření NATO nebyla během jednání o sjednocení Německa nikdy nastolena. Proto asi nikoho nepřekvapí, že o této záležitosti nebylo do smlouvy nic zahrnuto.

Záznamy ukazují, že Putin lže

Odtajněné materiály tedy jasně ukazují, že takový slib nebyl nikdy dán. Pokud se otázka rozšiřování NATO na schůzce vůbec objevila, týkala se pouze Německa a Gorbačov a ostatní zdůraznili, že v žádném případě nedovolí, aby bylo východní Německo začleněno do NATO. Gorbačova ani nikoho z jeho poradců by těsně po pádu komunistických režimů v roce 1989 ani nenapadlo nadhodit otázku rozšíření NATO o další země Varšavské smlouvy mimo východní Německo. V té době to prostě nepřipadalo v úvahu.

Zmínky o údajném slibu se začaly objevovat až o pár let později, když už se začalo vyjednávat o přistoupení bývalých komunistických zemí do NATO. V roce 1997 tvrdil Anatolij Adamišin, který byl v roce 1990 sovětským náměstkem ministra zahraničí, že „nám bylo během procesu znovusjednocení Německa řečeno, že NATO se nerozšíří.“ Jiní bývalí sovětští představitelé, včetně Michaila Gorbačova, měli učinit podobná tvrzení v letech 1996-1997.

Za zmínku také stojí to, co zaznělo na summitu v Helsinkách konaném o několik let později v březnu roku 1997, kde se sešel tehdejší prezident Bill Clinton s ruským prezidentem Borisem Jelcinem. Probírala se zde otázka rozšiřování NATO, které Rusko považovalo za „chybu.“ O nějakém porušení slibu nebylo ani slovo. Clinton také řekl Jelcinovi řekl následující: „Nemohu přijímat závazky jménem NATO a nehodlám být v pozici, kdy bych sám vetoval rozšiřování NATO ve vztahu k jakékoli zemi, natož abych to dovolil vám nebo komukoli jinému... NATO funguje na základě konsensu." Bill Clinton zde odmítl Jelcinův návrh gentlemanské dohody, že se žádná bývalá sovětská republika nestane členem NATO.

Analýza dokumentů a prohlášení Gorbačova

V roce 2009 provedl americký politolog Mark Kramer zabývající se východní Evropou výzkum (dostupný zde), který jako jeden z prvních analyzoval dostupné zveřejněné záznamy všech zainteresovaných států, tedy USA, SSSR, SRN i NDR jenž byly zveřejněny pro objasnění těchto jednání a z něhož jsem i vycházel v tomto článku. Na konci dospěl k jasnému závěru: „Odtajněné materiály neomylně ukazují, že žádný takový slib nebyl dán.“

Michail Gorbačov navzdory zmíněným výrokům potvrdil v rozhovoru v roce 2014, že otázka rozšíření NATO za hranice sjednoceného Německa se při vyjednáváních vůbec neprobírala za situace, kdy Varšavská smlouva stále existovala: „Téma 'rozšiřování NATO' se vůbec nediskutovalo a v těch letech nebylo nastoleno. Říkám to s plnou odpovědností. Ani jedna východoevropská země toto téma nenastolila, a to ani po zániku Varšavské smlouvy v roce 1991. Západní představitelé ji také nevytahovali.“

Takže si to na závěr celé shrňme: Přestože se tedy jedná o mnohokrát vyvrácenou lež, mohli jsme nyní slyšet z úst Vladimira Putina opět slyšet, že USA garantovaly Sovětskému svazu, že se NATO nebude rozšiřovat na východ Evropy. Argument, který používá ruská strana neustále a objevuje se velmi často i na proruských webech, je důležité rázně odmítnout. Záznamy ani v nejmenším toto tvrzení nepodporují. Otázka rozšíření NATO se při jednáních se SSSR v roce 1990 neřešila a ani nemohla. Něco takového bylo v době, kdy země východního bloku byly stále členy Varšavské smlouvy, naprosto nemyslitelné.

Přeji hezký den a veselou mysl!